Prelomenie jazykovej bariéry: Petr Horálek

Cizí jazyk na cesty nebo cesty za cizím jazykem?

Jako každému v mé generaci mi bylo nuceno se už od základní školy učit cizím jazykům. Neviděl jsem v tom žádnou překážku, prostě další předmět v rozvrhu. Na výběr byla angličtina a němčina. Pochopitelně jsem volil uším poněkud lahodnější angličtinu, kterou jsem více vnímal ze všech stran a navíc mezi učitelkami byly právě ty angličtinářky nejkrásnější. Ostatně co může navnadit kluka před pubertou víc než krásná žena špulící rty při každém cizojazyčném jazykolamu a předvádějící svým ladným tělem odlišnosti světových kultur. Takže ano, první volbou pro cizí jazyk byly krásné ženy. Ovšem zdaleka nešlo o jediný impuls…

Angličtina je dnes tak silně komplexní jazyk, že i lidé, kteří ho neměli školou povinně, k němu přičichnou. Potenciál angličtiny tkví v její jednoduchosti, všudypřítomnosti, obří slovní zásobě v kontrastu s nevelkým množstvím opravdu potřebných frází do života, snadnou „nakažlivostí“ a pochopitelně v její masivní světové rozšířenosti. I v zemích třetího světa se dorozumíte, anebo alespoň spolu s rukami a nohami vykřesáte při několika anglických „štěcích“ vhodné informace z lidí, kteří si k jazyku nesporně přičuchli alespoň enormně rozšířeným kulturním odkazem anglicky mluvících zemí. Vždyť si to vezměte – i lidé nerozumějící jedinému slovu v angličtině si občas broukají tóny nějaké známé anglicky nazpívané odrhovačky s tím, že i když vůbec netuší, o čem se v písni zpívá, ta slova si prostě zapamatují…

Písně jako začátek

Pamatuji si, že jako mladý kluk jsem dost často jezdíval vlakem z Pardubic do Hradce Králové či i dál. Na pardubickém nádraží neustále zněla (ostatně stále zní) upozornění na mezinárodní spoje, hlášena v češtině a v angličtině. Občas jsem cestoval s kamarádem a jeho angličtina byla už tehdy obdivuhodně bravurní. Rozuměl každému slovu toho hlášení, do uší si pouštěl anglické audioknihy, četl ve vlacích bez obtíží anglicky psané časopisy o astronomii. Ptal jsem se, jak to dělá, a on že prý vše jde z poslechu. Můj problém (i ve škole mezi těmi krásnými angličtinářkami) však tkvěl v tom, že jsem měl vrozenou sluchovou vadu, a tak byl poslech vážně obtížný. Jak ho ale překonat? A můžu vůbec s takovým hendikepem někdy počítat s výletem do ciziny? Když tedy nefunguje konverzační poslech na hodinách angličtiny (to jsem byl v šesté třídě základní školy), je všechno ztraceno? Kdepak.

Pro mou obří závislost v poslechu dnes již neexistujícího pardubického komerčního rádia s největšími hity jsem si už tehdy nahromadil spoustu písní, které mě prostě hudbou a hlasem tahaly za srdce a postupně jsem bezútěšně toužil po tom vědět, o čem ty písničky jsou. Poslouchal jsem je z walkmanu pořád dokola a chtěl jsem jim porozumět. Z poslechu to moc nešlo, protože zpěváci v písních občas zle artikulují, dávají důraz na rým a ne na intonační majoritu informace; nevíte, kde myšlenka začíná a kde končí. Některé písně mají spíše heslovité texty s významem pro zamyšlení, jiné jsou zase dosti načechrané slovní zásobou pro barvitý popis obsahu. Naštěstí právě v těch letech okolo roku 2000 se začal stávat internet monumentálním informačním fenoménem a texty těch písní se stávaly čím dál dostupnějšími. Takže jsem trávíval dlouhé hodiny hledáním textů svých oblíbených hitů, abych si je mohl další dlouhé hodiny překládat… a abych si je pak mohl ve sprše zpívat, když nikdo nebyl poblíž.

Střední škola – ještě krásnější učitelka a ještě bohatší internet…

Když jsem se v roce 2003 octl na střední škole, začal být internet celosvětově magickým místem. Informace z první ruky, dění světa online, spousty obrázků, anonymita i veřejné dění – to vše rychle a bez výletů do trafiky či knihovny. Moji rodiče a prarodiče toto vnímali jako neperspektivní médium, ale dnes už všichni víme, že bez internetu si život pomalu nepředstavíme. Takže jsem tehdy měl internet po vzoru rodičů jen za odměnu, ale hltal jsem vše, co za tu chvíli odměny bylo dostupné. A protože drtivá většina toho nejzajímavějšího – pro mě hlavně z hlediska astronomie – byla v angličtině (NASA byla už tehdy synonymem zaručených informací o vesmíru), stávalo se pomalu pravidlem, že jsem po ruce držel nějaký ten slovník. A co jsem nechápal, vzal jsem s sebou do školy, kde jsem se překrásné blonďaté angličtinářce stal milým aktivním studentem, ačkoliv – jak správně tušíte – to byla jen záminka k tomu si u ní ve své pokročile bouřící pubertě šplhnout. A mít tak důvod k ní zajít do kanceláře alespoň pár minut před zvoněním a kochat se jejími křivkami, úsměvem i hlubokýma očima jen o trošku déle než mí stejně vzrušení dospívající vrstevníci na hodině o tu chvilku později.

Po večerech jsem pak o ní snil a kdesi hluboko v podvědomí se mi zaryla s tím jejím přitažlivým hláskem výslovnost i několika těch frází, které jsem jí pak z pozornosti i adolescentního obdivu na hodinách vracel. Co dodat – byl to krásný věk a všem angličtinářkám tak vzkazuji, že mají na mladé muže mnohem větší vliv a o dost více je naučí, když ví, jak vhodně pedagogicky zužitkovat cloumání jejích hormony. Vlastně si myslím, že kdyby dívky měly na škole pohledného učitele jazyka a chlapci zase pohledné učitelky, hodiny cizího jazyka by byly nesmírně oblíbené a naučit by se to dalo raz dva.

Filmy, seriály a velké ambice

Nicméně aby to nebylo jen o těch skrytých touhách při dospívání (ačkoliv to tak vlastně zpočátku bylo), osobně mi velmi pomohl vzrůstající internetový fenomén dostupných seriálů a filmů. Všichni jsme to asi zažili – nutně jsme chtěli vidět nové nebo naopak staré filmy, které stávaly často tématy rozmarných chvil v přestávkách – a mocný internet dával tu možnost je najít v původním znění bez nutnosti chodit do videopůjčovny. Pak stačilo stáhnou titulky a filmy či seriály s dabingem se tak postupně staly televizní zábavou podle programu, zatímco svobodný výběr filmu a času, kdy se na něj člověk podívá (a bez reklam!) byl nesporně lákavější. Dokoukaný jeden film, další rychle pustit – venku bylo ošklivo, na společenské výlety jsem moc přátel tehdy stejně neměl, takže co jiného hltat. Postupně – v průběhu středoškolských let – jsem se přistihl, že jsem si již zapamatoval mnoho frází, které se v seriálových a filmových replikách jen opakují. Ostatně drtivá většina těch mainstreamových produkcí vznikala stejně jen pro průměrné konzumní diváky, takže nějakou bohatou slovní zásobu se od toho čekat nedalo. Na osvojení frází základních konverzačních témat to však bohatě stačilo.

Ten aktivní počítačový poslech jazyka měl ještě hlubší dopad. V duchu jsem si začal často přeříkávat smyšlené dialogy všedního dne – čím dál víc třeba při úmorných každodenních cestách do školy a zpět, kdy mě stereotyp stejných zaprášených ulic a silnic prostě nutně vnesl do útrob fantazie. A aby toho nebylo málo, na střední škole mě pak vzápětí chytla vášeň v podobě psaní různých scénářů a jako snílek jsem si představoval, že je budu psát pro Hollywood. Z toho sice za posměchu spolužáků postupně sešlo, ale anglické monology a dialogy mi v hlavě zůstaly. Dodneška mi myšlenky v hlavě zní anglicky. Divné, že? Ale přínosné!

A co víc? Po těch 4 letech na střední, kde byla angličtina zpočátku bohatá, ovšem po obměně personálu (ano, má krásná učitelka nás po roce opustila) už to bylo o něco chudší, a já stále hltal některé seriály jako úniky z každodenní ponuré a stereotypní reality tak moc, že jsem prostě nebyl schopen dočkat se českých titulků a stahoval si ty originální zdrojové anglické. Všechny ty perly jdoucí z úst mých oblíbených protagonistů jsem záhy začal chápat do důsledku a pod kůži se mi zarývaly především ty vtípky, které prostě bez znalosti kultury oné produkční země a vyznění té hlášky v angličtině český divák nepochopí. A překladatelé potažmo dabéři tak musí přijít s ekvivalentem, který obsahuje odkaz na českou kulturu, nebo to nepřekládat vůbec a nechat to na jazykové vzdělanosti diváka. Na konci střední mě proto chytla další vášeň – překlady titulků pro seriály a filmy, neboť jsem chtěl ty fórky co nejlépe popsat v původním vyznění. Velice rychle jsem ale narazil, ono to zkrátka nejde. S lítostí jsem toho nechal a uznal, že tyhle radosti si můžu nechat jen pro sebe a sdílet s lidmi, kteří angličtinu taky ovládají. V ten moment jsem ale pochopil, že angličtinu mám v hlavě a i přes sluchovou vadu jsem si ji nějakým ryzím způsobem přisvojil. Zatím jen pro zábavu, ovšem brzy jsem tuhle dlouhou, částečně samoučnou cestu ocenil z praktických důvodů…

Jazyková bariéra? Jednoznačně výzva!

… A pak přišla ona osudová cesta. Bylo to v červenci roku 2009, po druhém roku na vysoké škole, kdy jsem s obřím nadšením přijal výzvu letět do Číny na tehdy (a vlastně i dnes) nejdelší úplné zatmění Slunce v tomto století. Nebyla to moje první cesta do světa, to zdaleka ne. Ale vždy jsem do té doby měl po ruce kamarády, kteří většinu jazykových „operací“ zařizovali za celou skupinu a já jsem tak až na pár světlých chvil v obchodě s potravinami neměl proč cizí jazyk používat. Toto bylo jiné. Už ten první moment, kdy jsem sedl poprvé v životě do létajícího stroje – Airbusu společnosti Turkish Airlines – a můj kamarád, v angličtině zběhlý jak v druhém mateřském jazyku, mě prozíravě posadil k okénku naproti přes uličku, stál za to. No, prozíravě… on mi spíš chtěl udělat tu radost, abych se při svém prvním letu letadlem kochal z okénka. Nicméně krásné turecké letušky švitořily na palubě tou jejich „turgličtinou“ tak bezprostředně, že jsem prostě celou chvíli vzal jako výzvu a začal perlit fráze, co mi utkvěly z těch seriálů a především z oněch následně smyšlených dialogů v mé hlavě. Poprvé jsem je použil a viděl sílu odezvy na ně.

Nastalo uvolnění a hlavně přišla legrace, protože strach z jazykové bariéry se v sekundě změnil v pochopení, že mluvit anglicky s někým, kdo taky není původem z anglicky mluvící země, je vlastně jedna velká legrace. Zjistíte, co umí oni, co umíte vy… co nevyjádříte ani jeden, zabalíte do pohybů rukou a nohou. Ten moment byl klíčový a zapálil ve mně obří touhu tohle prožívat znovu a znovu. Ta míra sebereflexe ve spojení se zábavným (po)učením byla zkrátka nezbedně opojná. Ostatně, zcela náhodou mě osud přimíchal do cesty většinou takové výlety po světě, které mě zavezly do neoriginálně anglicky mluvících zemí a mezi lidi, kteří na tom byli stejně jako já.

Pochopil jsem, že učit se jazyk na škole několik let zdaleka nenahradí těch několik minut ve světě, kde jste uvolnění, odpoutaní, domluvit se potřebujete a navíc to celé berete jako zábavu.

Nikdo vás nesoudí a nehodnotí jako ve škole. Neposloucháte jen ty humorné, ale neinteraktivní monology či dialogy akcentem protagonistů seriálů či filmů. Nesnažíte se rozluštit hesla a odkazy z refrénů oblíbených písní. Snažíte se prostě pochopit, co ten druhý říká, chce, jak reaguje na vaše potřeby, a vnímáte jeho náturu i radost, kterou svými nedostatky v angličtině přenáší na vás a z celé komunikace cizím jazykem dělá obří zábavu. A o to vlastně jde. Prolomit bariéru s lehkostí.

Vrcholným důkazem nesmyslnosti strachu z jazykové bariéry je i fakt, že tahle výzva mně v Číně dovedla až k tomu nejslastnějšímu – seznámení se se svou první dívkou, překrásnou Argentinkou, která zrovna putovala na cestě kolem světa po několikaletém pracovně-studijním pobytu v Austrálii (ostatně takový pobyt si můžete přes trawell.sk objednat také). Tím se mi tak příjemně uzavřel onen symbolický kruh věčných nenaplněných tužeb po učitelkách angličtiny. A krom angličtiny jsem navíc záhy přičuchl i k líbezné španělštině. .

A pochopil, že svět je beztak příšerně malý na to, abychom zůstávali zakrnělí někde doma se strachem z jazykové bariéry. Ten strach je úplně zbytečný – nikdo vás nebude soudit, poznáte nové lidi a hlavně svět, který obzorem rozhodně nekončí a nabízí toho tolik, že po prvních dnech v cizině si budete hrozivě klepat na hlavu, proč jste se z toho za boha tak zbytečně strachovali. A vzápětí se bezmezně chválit za to, že jste ten krok nakonec udělali. Je to prostě výzva a na jejím konci vás většinou čeká celoživotní odměna!

Petr Horálek, 8.11.2015